Jak se to vlastně stalo, že jsi začala pracovat ve Spořitelně?
Po studiích v San Franciscu jsem asi rok cestovala různě po světě, jen tak sama s batohem. Když jsem se pak vrátila do Čech, chtěla jsem pracovat na nějakém projektu. Jeden takový, zaměřený na velké změny v pobočkové síti, byl právě ve Spořce. Nečekala jsem, že mě to tak chytne, původně to byla práce na 3 měsíce. Za tu dobu jsem ale zjistila, co všechno se dá v bance zažít, že to může být pěkná jízda a že se tu člověk hodně naučí. A tak jsem tady už pátým rokem.
"Baví mě, když jim můžu ukázat, co všechno práce v bance umožňuje."
Co se pro tebe za těch pět let změnilo?
Tak předně se změnila moje pracovní náplň. Dnes mám na starosti nábor nových lidí na centrále, nejvíc mě teď baví oblast “digital” a klientská zkušenost. Mým úkolem je najít a oslovit ty správné kandidáty, třeba i přes sociální sítě jako je LinkedIn. Baví mě, když jim můžu ukázat, co všechno práce v bance umožňuje. Snažím se zbavovat některých negativních nálepek, které nám jsou připisovány. Že jsme konzervativní, zastaralí a pomalí? Já mám úplně jinou zkušenost! Chci ukazovat světu, že uvnitř jsme možná jiní, než jak nás vnímají, a že se všechno netočí jen kolem peněz a poplatků. Spořka toho vrací společnosti opravdu hodně.
Co tě na tvé práci štve?
Vadí mi, jak se v korporacích všechno považuje za urgentní, všechno je potřeba udělat hned. Takovému tlaku se těžko odolává a může přerůst až v nezdravou míru stresu. Proto se musím občas zastavit a připomenout si, že zase o tolik nejde, že se to nakonec stihne a všechno dobře dopadne.
"Protože jsem hodně komunikativní, musím se někdy zastavit a pracovat na naslouchání."
Ve volném čase se věnuješ meditaci, je to tak?
Je. Pro mě je to hlavně výcvik mysli, ta moje je totiž hodně divoká. Tak jako jsem díky cestování poznala samu sebe, snažím se pomocí meditace porozumět i ostatním a vnímat každého individuálně, bez nálepek. Denně komunikuju s lidmi z různých oborů, některé jsou mi vzdálené, a musím umět odhadnout, co který člověk očekává. Protože jsem hodně komunikativní, musím se někdy zastavit a pracovat na naslouchání. Meditace i práce personalistky jsou k tomu ideální. Já jsem hodně neformální a volnomyšlenkářská, ale právě i to by mohlo někoho odradit.
Takže je podle tebe možné, aby v bance pracoval i typicky nebankovní člověk?
A kdo to vlastně je “typicky bankovní člověk”? Naopak jsem zjistila, že když je firma pestrá a jsou v ní nejrůznější typy lidí, může lépe fungovat. Už třeba proto, že se tím vzájemně učíme. Hodně lidí se tváří seriózně, protože si myslí, že musí. A přitom je úplně v pohodě být sám sebou.
