Zdeňku, ve Spořce pracuješ už jubilejních 10 let jako databázový administrátor. Čím se zabýváš a jak se ti v týmu pracuje?
Náš tým se skládá z administrátorů a programátorů. Společně se staráme o vkladní knížky a sporožiro, jinými slovy bezhotovostní spoření. Možná tě to překvapí, ale je to práce na 24 hodin denně, a tak je občas potřeba pracovat i doma v noci. Někdy je to náročné, ale střídáme se a máme skvělý kolektiv, takže je to práce vesměs příjemná. Na pozici mám navíc spoustu příležitostí, jak uplatnit své dovednosti. Například sám z vlastní iniciativy mohu inovovat a společnými silami se nám tak daří systém neustále vylepšovat a posouvat vpřed, z čehož nakonec těžíme všichni.
"Dokonce se námi inspirovali v jiné bance a také začali společně trénovat a závodit."
Slyšela jsem, že jsi navíc prezidentem Běžeckého klubu České spořitelny. Mohl bys ho více přiblížit?
Ve Spořce existuje takových zájmových skupin více. My běžci jsme se dali dohromady v roce 2012. Nápad vznikl naprosto spontánně. Na běžeckém závodě jsme se sešli s několika kolegy a říkali si, že podobných běžeckých bláznů jako jsme my, musí být ve firmě víc a že by bylo fajn se sjednotit. Když jsme se sešli na stejném závodě i následující rok, rozhodli jsme se založit po vzoru ostatních spolků vlastní běžecký klub. První rok jsme fungovali v necelých 40 lidech. Od té doby prošlo klubem přes 300 lidí a se současným téměř 200 členným kolektivem tvoříme největší zaměstnanecký spolek ze všech. Dokonce se námi inspirovali v jiné bance a také začali společně trénovat a závodit. Doufám, že se brzo potkáme na závodech!
Vybíráte si členy Běžeckého klubu podle přísných kritérií?
Nemáme žádná kritéria. Jsme otevřeni všem kolegům, kteří mají zájem se k nám přidat. Jak píšu ve zvacím dopise, člověk nemusí ani běhat, stačí, když chce pro sebe něco udělat a má běžecké srdce. Do klubu vstupovala řada lidí, kteří nikdy neběhali a ze začátku taky nic moc neuběhli. A to mě právě baví pozorovat, jak se postupem času zlepšují - nejdřív uběhnou 5 km, pak přejdou na 10 km. Baví je to čím dál víc, tak se “hecnou” na půlmaraton. Někteří mají za sebou úspěšně i celý maraton. Mnohdy by to sami nedokázali, ale v kolektivu je to jiné. Mluvíme spolu o běhání, vzájemně se podporujeme, ukazujeme si, že to jde a že se člověk nemusí bát. S takovou motivací se běhá úplně jinak.
"Když se lidi znají, tykají si a jsou ochotní si pomáhat ve sportu, padají zábrany i v práci a vztahy jsou daleko lepší."
Nakolik se tvůj sportovní svět prolíná se světem pracovním?
Vztahy vybudované v klubu se samozřejmě přenáší do pracovního i osobního života. Bezmála 200 kolegů je tak spolu v kontaktu, ačkoliv by se, nebýt běhu, možná nikdy neseznámili. Když se lidi znají, tykají si a jsou ochotní si pomáhat ve sportu, padají zábrany i v práci a vztahy jsou daleko lepší. Je příjemné denně potkávat své kamarády. Někteří spolu jezdí na výlety, dovolené, dali se dohromady. A tak vzniká propojení mezi osobním životem, koníčkem a prací. Sport se dá mimo jiné skvěle využít i v případě, že vás něco nebo někdo naštve, zkrátka když se nedaří. Jdu se proběhnout a všechno ze mě spadne. Úžasně si pročistím hlavu a vidím věci v lepším světle. Psychická únava jde stranou a střídá ji fyzická. Tuhle terapii praktikuji už 30 let a pořád funguje výborně.
Co máš v plánu, až jednou svou prezidentskou funkci předáš dál?
Takový den jistě přijde a svým způsobem se na něj těším. Dřív jsem si nedokázal představit, že bych měl běhat s více lidmi. Časem jsem ale poznal, že je to sdílená radost, která je zase trochu jiná než ta, co se dostaví, když běžíš jen sama pro sebe. Až jednou nebudu stát v čele klubu já, nastane změna a bude to taky fajn. Místo organizování klubových akcí budu mít konečně víc času na svou ženu. Vyrazíme třeba na procházku. Nebo si půjdeme společně zaběhat.
