Jak jste se dostaly do Spořitelny? Předpokládám, že vy, Evo (B.), dřív…
Dcera: Před mnoha a mnoha lety… (smích)
Maminka: Ano. Před mnoha a mnoha lety. Když jsem se po mateřské vracela do práce, manžel četl noviny a povídá: „Hele, Spořitelna hledá někoho na devizové účty,“ a já na to: „No a co?“ no a on: „Ty jsi říkala, že chceš zkusit něco nového, vypadá to zajímavě, stav se tam.“ No a tak jsem se tam stavila. Tenkrát se oddělení devizových účtů zakládalo. To bylo tak v roce 91. Byla to moc zajímavá práce. Po třech letech jsem přešla do oddělení Komerčního bankovnictví a po dalších dvou letech do Oddělení správy rizik bankovních činností.
Vždy, když se mi moje práce začala zdát už trochu stereotypní, našla se nějaká zajímavá příležitost u nás v bance a výzva “Hele, zkus to”. Nyní jako oblastní manažer pro firemní klienty vedu tým skvělých firemních bankéřů.
"No a neuplynul ani půl rok a dostala jsem nabídku snů. Privátní bankéř Erste Premier Banking."
No a jak to bylo s vámi, Evo (K.), to maminka tak dlouho doma mluvila o Spořce, až jste si řekla, že je to vlastně jediná dobrá volba?
Dcera: (smích) Chodila jsem k mamce do práce po škole. Tehdy jsem říkala – „No v kanceláři sedět nikdy nebudu." Ale člověk zjistí, že to nakonec vůbec není o sezení v kanceláři. Jestli jsem v ní za poslední týden strávila tak tři hodiny? Ve Spořitelně pracuji od vysoké školy. Už při studiu jsem zpracovávala smluvní dokumenty (dopoledne ve škole, odpoledne ve Spořce nebo obráceně) . Potom jsem se dostala k cenným papírům a pracovala jsem jako podpora obchodu. Při jednom z pravidelných hodnotících rozhovorů se mě moje tehdejší šéfka ptala, co bych chtěla dělat dál. Odpověděla jsem, že by se mi líbilo pracovat s klienty jako bankéř. No a neuplynul ani půl rok a dostala jsem nabídku snů. Privátní bankéř Erste Premier Banking.
To zní jakoby Spořitelna vyslyšela vaše prosby a lusknutím prstů se tu objevila práce bankéře...
Maminka: Ale ono to tak opravdu je. Pokud si člověk něco moc přeje, tak do svého konání vkládá hodně sil a energie, a to se projeví na výsledcích.
Evo, radila jste dceři, aby pracovala ve Spořitelně stejně jako vy?
Maminka: Rodiče obvykle mají své představy o tom, co by jejich děti “měli”. I já jsem představy vždy měla, ale zároveň jsem si uvědomovala, že pokud chci, aby mé děti byly spokojené, musím rozhodnutí o tom, co by v životě chtěly dělat, nechávat na nich.
Dcera: Za což jsem hrozně ráda. Vím, že maminku stálo hodně sil mi do ničeho moc nepovídat. Z mého rozhodnutí nastoupit do vlaku "Spořitelna ale měla velkou radost.
Prý vám Spořka vyšla vstříc i s vašim stěhováním. Jak to bylo?
Dcera: To je pravda. Pracovala jsem v Praze a chtěla se přesunout do Plzně ze soukromých důvodů. Když se uvolnilo místo bankéřky v Plzni, ptala jsem se svého šéfa, jestli by bylo možné se pracovně přesunout. Souhlasil. Domluvil to, pomohl mi.
" Probíráme spolu, jak jsme na tom, jak se komu daří, co by bylo dobré udělat, aby se dařilo ještě lépe..."
Je u vás doma Spořitelna téma při rodinných sešlostech?
Dcera: (smích) Jasně. Probíráme spolu, jak jsme na tom, jak se komu daří, co by bylo dobré udělat, aby se dařilo ještě lépe... Máme i společné klienty.
Maminka: (smích) Doma je to velké téma…
Dcera: Protože tím člověk žije! Od rána do večera. Přes den mám schůzky s klienty, večer si vezmu počítač a pracuji z domova. Stalo se to opravdu součástí mého života. Ale to je to krásné. Člověka to musí bavit.
Maminka: A nás to teda baví!
