Adame, ve Spořce vedeš tým zaměřený na finanční zdraví firem. Co to v praxi znamená a jak vaše poradenství firmám pomáhá?
V praxi to znamená, že se s týmem díváme na firmy jako na celek. Zajímá nás, jak jsou finančně zdravé, jak zvládají provoz, jestli mají rezervy, jak pracují s penězi a jak jsou připravené na růst nebo horší časy. Naše poradenství je hlavně o tom pomoct firmám zorientovat se v jejich vlastních číslech pomocí interpretace toho, jak je vidíme my, banka. A to díky Zóně finančního zdraví, kde klientům ukazujeme náš pohled na finanční zdraví. Jednoduše řečeno, pomáháme firmám vědět, v jaké jsou kondici dnes a co mají dělat, aby byly stabilní i do budoucna. A to pomocí cílených kampaní, obchodních propozic nebo právě přes Zónu finančního zdraví.
Do banky jsi nastoupil v roce 2018 do projektu Abeceda peněz. Co tě tehdy na programu nejvíc zaujalo?
Na Abecedě peněz mě nejvíc bavilo vědomí, že dělám něco, co má reálný přínos a dopad. Nikdy jsem nebyl fanoušek konkrétních značek nebo dokonce bank jako takových, ale tenhle projekt můj pohled dost změnil. To, že se Spořka věnuje finanční gramotnosti, mi dávalo obrovský smysl. Najednou jsem nebyl jen klient nebo zaměstnanec. Skoro přes noc jsem se stal fanouškem toho, co děláme. Navíc mě vždycky bavila práce s lidmi a s dětmi, takže to pro mě bylo hodně naplňující i lidsky. Když bych měl vypíchnout konkrétní momenty, tak určitě samotnou interakci ve třídách, ale i reakce učitelů nebo rodičů. Často nám říkali věty typu: „Já teda Spořku moc nemusím, ale tohle je skvělá věc. To jsem nečekal.“ A to je přesně chvíle, kdy víš, že to, co děláš, má smysl.
Časem jsi plynule přešel do regionálního marketingu a eventů. Jaké pro tebe bylo řídit akce pro klienty i kolegy?
Díky kolegům v týmu byl ten přechod vlastně hodně plynulý. Postupně se jen zvětšoval rozsah akcí a s tím i náročnost stakeholderů, ale to k tomu prostě patří. Upřímně mě to hodně bavilo. Mám rád hektická období i takový ten „zdravý stres“, když se blíží termín akce a všechno se ladí do posledního detailu. Byla to éra, kdy se otevíraly pobočky v nových formátech, organizovali jsme středně velké akce pro kolegy i veřejnost a jako tým tehdejšího regionálního marketingu jsme byli třeba i u prvního Spořka festu na pražském Výstavišti. A kolegové by mi asi neodpustili, kdybych nezmínil i svou nejhorší akci. Byli jsme součástí Dne dětí ve spolupráci s letištěm a celou akci nám spláchla brutální bouřka, která mi polámala všechny stany. Byl to můj první velký samostatný event. Nutno ale dodat, že jsem je měl dobře zajištěné a nikam neuletěly.
„To, že se Spořka věnuje finanční gramotnosti, mi dávalo obrovský smysl.“
Covid v tu dobu ale úplně změnil způsob, jakým se pracovalo. Jak jste ve Spořce zvládli ten rychlý přesun do online prostředí?
Covid nás naučil opravdu hodně. Museli jsme ze dne na den reagovat a přeorientovat se na online prostředí. V oblasti eventů jsme začali dělat třeba online kvízy pro pobočkovou síť nebo online degustace. Dneska to může působit skoro úsměvně, ale tehdy to byla úplně nová disciplína, kterou jsme se učili za pochodu. Stejně velká výzva stála před projektem Abeceda peněz, který byl do té doby postavený hlavně na osobní výuce ve školách. I tam se nám ale podařilo rychle přejít do online výuky. A v některých ohledech jsme díky tomu dokonce zvýšili efektivitu a zásah programu. Období covidu mělo ale i pozitivní stránku. Na chvíli jsme mohli vystoupit z kolotoče čistě exekutivní práce a věnovat se víc rozvoji – vytvářet nové projekty, rozšiřovat finanční vzdělávání na další cílové skupiny, a hlavně posouvat všechno víc do digitálu. Myslím, že i díky těmhle zkušenostem pak mohl vzniknout úspěšný projekt Skoala.
Tehdy vzniklo také Spořka studio. Jak vlastně ta idea vznikla a jaký měla dopad?
Pamatuju si, že jsme tehdy často vysílali z dost improvizovaného domácího prostředí. V té době ještě nebyla běžná virtuální pozadí nebo technické vychytávky, které známe dnes, takže jsme měli docela unikátní možnost nahlížet do obýváků a pracoven našich kolegů. Součástí vysílání tak byli procházející členové rodiny, domácí mazlíčci nebo křik dětí v pozadí. Bylo to autentické, ale ne vždy úplně produkčně ideální. Právě proto jsme byli rádi za nápad kolegů z komunikace kolem Miloše Tučka, kteří přišli s myšlenkou Spořka studia. Najednou jsme měli profesionální zázemí pro vysílání, které posunulo online akce o několik úrovní výš. Dneska už si fungování bez Spořka studia umí představit málokdo, ale vzniklo vlastně jako velmi rychlá reakce na situaci, kdy jsme potřebovali komunikovat a vzdělávat ve velkém, jen úplně jinou formou než do té doby.
Po eventech jsi hledal nové téma a dostal ses k podpoře začínajících podnikatelů. Proč si zvolil zrovna tento směr? Co tě na něm tak přitahovalo?
Ten směr jsem si upřímně nevybral úplně vědomě. Hledal jsem nový impulz, a protože mám rád výzvy, neměl jsem problém skočit do tématu, o kterém jsem toho moc nevěděl. Podpora podnikání a podnikavosti mě ale rychle vtáhla a prakticky ze dne na den jsem se do toho ponořil naplno. Podnikavost je zajímavá kompetence, lidé ji znají, ale neumí ji přesně pojmenovat, i když je podle mě jednou z klíčových pro 21. století. Často je těžké vysvětlit, že nejde jen o založení firmy, ale o způsob přemýšlení. A ano, ne vždy se nám podařilo přesvědčit všechny stakeholdery, to k podobným změnám patří. Pro mě je podnikavost hlavně chuť něco dělat, motor, který člověka nenechá sedět, kreativita, hledání řešení, snaha zlepšovat věci kolem sebe v práci, byznysu i životě. Pokud tuhle kompetenci nebudeme jako společnost rozvíjet, budeme stagnovat. Data i zkušenosti to potvrzují. Ostatně náš hlavní ekonomický analytik David Navrátil to často zmiňuje.
Také jsi pomáhal zakládat Asociaci podnikavé Česko – co bylo impulzem k jejímu vzniku?
Impulzem bylo hlavně uvědomění, jak nekoncepčně se v Česku s podnikavostí pracuje. Funguje tu řada organizací, které se jí věnují, ale často si konkurují a někdy si zbytečně lezou do zelí. Každá navíc podnikavost chápala trochu jinak, takže bylo potřeba narovnat i samotný význam pojmu. Cílem Asociace podnikavé Česko bylo dostat klíčové aktéry k jednomu stolu, naučit je víc komunikovat a vyjasnit si role, pole působnosti i cílové skupiny. Druhým motivem byla potřeba silnějšího společného hlasu vůči státu a institucím, které mohou ovlivňovat vzdělávací systém. Bez systémového přístupu by všechny dílčí aktivity zůstaly smysluplné, ale s omezeným dopadem. Dnes mám radost, že ministerstva i další instituce vnímají Asociaci podnikavé Česko jako relevantního partnera. Stálo to ale spoustu mravenčí práce a desítky „kulatých stolů“. A pořád je to běh na dlouhou trať, dá se říct, že jsme teprve vyběhli první zatáčku.
No a následně vznikla Akademie podnikání. Jaké je její poslání a jak reálně pomáhá lidem, kteří chtějí začít podnikat?
Akademie podnikání přirozeně navázala na to, co jsem se o podpoře podnikavosti a podnikání naučil. V rámci discovery jsme viděli, že je tu spousta inspirace, akcí a workshopů, ale chyběl ucelený, praktický průvodce pro lidi, kteří chtějí podnikání opravdu rozjet... a těch je hodně. Posláním Akademie je proto pomoct lidem přejít od nápadu k realitě. Nejen je namotivovat, ale dát jim konkrétní know-how, nástroje a podporu. Provázíme je začátkem podnikání, od validace nápadu přes business model, finance, marketing až po první klienty. Důležité je i bourání mýtů. Ukazujeme, že podnikání není jen pro „vyvolené“, ale je to dovednost, která se dá naučit, pokud má člověk chuť, disciplínu a podporu. Když to zjednoduším: Akademie podnikání pomáhá lidem udělat první krok správně. A hlavně se z něj nezbláznit.
„Podnikání není jen pro vyvolené, ale je to dovednost, která se dá naučit, pokud má člověk chuť, disciplínu a podporu.“
Vidíš u začínajících podnikatelů nějaké opakující se chyby, mýty nebo třeba časté obavy?
Většina začínajících podnikatelů se bojí hlavně administrativy – smluv, daní, povolení, legislativy. A často oprávněně, protože české podnikatelské prostředí není úplně přehledné. Druhá velká obava je kapitál. Lidé mají pocit, že bez velkých peněz nemá smysl začínat, ale praxe ukazuje, že s dobrým nápadem, drivem a ochotou začít v menším se cesta většinou najde. Mýty jsou někdy až úsměvné. Spousta lidí čeká méně práce, víc peněz a volnost bez šéfa. Realita bývá ale často opačná, ze začátku člověk pracuje od nevidím do nevidím, peníze tečou spíš ven než dovnitř a místo jednoho šéfa máte desítky klientů, kteří jsou často náročnější. A pak ty opakující se chyby. Jedna z nejčastějších je špatné nacenění vlastní práce. Firma je sice „v plusu“, ale podnikatel si nezapočítá vlastní výplatu, takže pak nemá z čeho žít. Další problém je nedostatečný průzkum trhu. To, že se nápad líbí pár kamarádům, není validace, trh může reagovat úplně jinak. A nakonec usnutí na vavřínech. Když podnikatel nedokáže inovovat a posouvat produkt dál, konkurence ho rychle předběhne.
V čem je podle tebe poradenství finančního zdraví, kterému se věnuješ, specifické oproti klasickému bankéřskému poradenství?
Podle mě je největší rozdíl v úhlu pohledu. Klasické bankéřské poradenství se často přirozeně točí kolem konkrétní potřeby nebo produktu. Poradenství finančního zdraví by mělo být mnohem víc holistické. Nechceme se na firmu dívat jen optikou jedné služby, ale na její celkovou finanční kondici a dlouhodobou udržitelnost. Chceme řešit, jak má firma nastavené cashflow, jestli má dostatečné rezervy, jak pracuje se zadlužením, jak má pokrytá rizika nebo jaký má prostor pro další růst. Znamená to sbírat data a díky nim otevírat témata, která klient ani nepřišel řešit, ale jsou pro jeho stabilitu zásadní. Snažíme se být pro klienta někým, kdo mu pomáhá dělat dobrá finanční rozhodnutí v čase. Jednoduše řečeno: nejde o to firmě něco okamžitě dodat, ale pomoct jí být dlouhodobě finančně zdravá.
Vím, že se aktivně věnuješ projektu Den pro školu a dlouhodobě mentoruješ děti z dětských domovů i studenty. Co tě k tomu vede a co to tobě osobně přináší?
Hodně mě baví interakce s lidmi, u mladé generace dvojnásob. Návštěvy škol v rámci Dne pro školu mě vždycky nabijí energií. Mluvím s nimi o růstovém mindsetu, brigádách, sbírání zkušeností a proč je důležité nebát se změn. Sdílím i vlastní přešlapy, protože ty jsou často nejcennější. Velký ohlas má třeba příběh, jak mě v prváku vyhodili z gymplu, protože jsem byl líný se učit. Často zmiňuju i roky, kdy jsem pracoval a žil v zahraničí, jak moc mi to otevřelo hlavu. Snažím se studentům ukázat, že cestování, jazyky a nové zkušenosti jsou investice na celý život. Mentoring je pak kapitola sama pro sebe. Už pátým rokem se věnuju dětem z dětských domovů na Letním podnikatelském kempu. Jejich energie a odhodlání jsou neuvěřitelné. Někdy mám pocit, že se od nich učím víc než oni ode mě. Ale doufám, že to neví. 😄
V čem vidíš největší přínos mentorství pro mladé lidi, kteří nemají ideální startovní podmínky?
Jednoznačně pocit, že je někdo podporuje a že v tom nejsou sami. Krásně je to vidět třeba na progresu účastníků podnikatelského kempu. Ten trvá jeden týden a ten posun je až neuvěřitelný. V den příjezdu často vidíte nesourodou skupinu mladých lidí, pro které je problém i oční kontakt. Představit se ostatním bývá obrovské vystoupení z komfortní zóny. A na konci týdne? Ti samí lidé si stoupnou před komisi a desítky dalších účastníků a po intenzivní přípravě s mentorem prezentují svou vizi, cíl nebo podnikatelský projekt. Pro mě jako pro mentora je to vždycky velmi silný a emotivní moment. Ten skok v sebevědomí, odvaze i schopnosti formulovat vlastní budoucnost je obrovský. A to, co se stane během toho týdne, je vlastně jen začátek. Nabité dovednosti a víra v sebe sama si pak nesou dál.
Kromě toho všeho jsi také táta dvou malých kluků. Jak se ti daří skloubit rodinu s prací a všemi aktivitami, které děláš? A že jich není málo... 😄
Někdy lépe, většinou hůř. Snažím se nesklouzávat k představě, že se všechno dá dokonale balancovat. Jsou období, kdy víc dominuje práce, a pak si to zase vědomě kompenzuji časem s rodinou. Kluci jsou ještě malí, takže je to teď hodně o tom být s nimi, zažívat běžné věci, nejen „velké momenty“. Člověk si rychle uvědomí, že pracovní meeting si naplánuje kdykoliv, ale dětství mu v kalendáři nikdo neposune. Vedle všech projektů, strategií a plánů je to připomínka toho, co je skutečně důležité. A paradoxně mi to pomáhá i pracovně. Člověk má větší nadhled a líp si třídí priority. Když už si pak najdu chvíli pro sebe, snažím se ji trávit co nejvíc off-line. Rád soustružím dřevo, fermentuju všechno, co se fermentovat dá, a odpočinu si i u dobré sci-fi knihy. Je to pro mě způsob, jak přepnout hlavu do úplně jiného režimu. Velkou roli v tom hraje i podpora doma. Bez ní by to skloubit nešlo.
Hledáme další nové talenty
Prozradil jsi na sebe, že rád sportuješ, dokonce se chystáš běžet půlmaraton. Co pro tebe sport znamená?
Je to tak. Jako už několikrát v životě, i tady mě moje „prořízlá pusa“ dostala do problémů. Po jednom nevhodném komentáři mě kamarádi bez větší diskuse přihlásili na půlmaraton. A protože jsem soutěživý a nerad prohrávám začal jsem trénovat. A strašně mě to chytlo. Pravidelně hraju florbal, k tomu jsem postupně přidal badminton a běh. Vedle fyzičky jsem v tom ale našel hlavně skvělý ventil na hlavu. Sport je pro mě způsob, jak si vyčistit myšlenky, snížit stres a na chvíli vypnout. A upřímně... někdy je to i způsob, jak tak trochu utéct před chaosem a křikem dětí doma. 😉
Když se podíváš zpět na svou cestu ve Spořce, co byla nejdůležitější lekce, kterou sis z ní odnesl?
Asi nejdůležitější lekce pro mě je, že kariéra nemusí být přímka. A že je to v pořádku. Prošel jsem různými rolemi od finanční gramotnosti, přes marketing a eventy, až po podnikavost a finanční zdraví firem. Každá zkušenost mi dnes zapadá do skládačky. Druhá velká lekce je síla lidí a prostředí. Měl jsem štěstí na kolegy, kteří mě posouvali, dávali mi důvěru a občas mě hodili do vody dřív, než jsem si myslel, že jsem připravený. Zpětně ale vím, že to bylo dobře. A třetí věc – nebát se zkoušet nové věci, i když o nich na začátku moc nevíte. Spousta projektů vznikla právě takhle. Ne proto, že bych byl největší expert, ale protože jsem měl chuť se do toho pustit. Když bych to měl shrnout do jedné věty... růst se děje mimo komfortní zónu. A vyplatí se říkat „ano“ příležitostem, i když z nich máte respekt.
A na závěr... na co se těšíš v nejbližších měsících, ať už v práci nebo mimo ni?
Vzhledem k tomu, že je začátek března, se ze všeho nejvíc těším na jaro! I když mám zimu rád, tak se těším až budeme moci dělat víc venkovních aktivit, prodlouží se dny a snad uvidíme i sluníčko. Pracovně se těším na to, jak budeme posouvat naše poradenství a zlepšovat tím finanční zdraví našim firemním klientům.
