Gábi, pracuješ v České spořitelně jako AI stream leader a projektový manažer. Můžeš nám přiblížit, co si pod tím představit?
Jako projektový manažer mám na starosti implementační IT projekty, které řídím vlastně od A do Z. Připravujeme tým, scope projektu a řešíme jeho dopady. Cílem samozřejmě je, aby se projekt úspěšně dokončil. Jako AI stream leader mám pak na starosti tým lidí, kteří se zabývají AI. Moji kolegové jsou odborníci, kteří implementují různé use casy, a já vyhodnocuju, jestli a jaké mají další kapacity, nebo naopak pro ně sháním nové příležitosti. Zároveň pomáhám s organizací těch daných use casů ve chvíli, kdy se začnou realizovat. Je to vlastně taky takové projektové řízení, jelikož opět řídím celou dodávku tak, aby proběhla podle očekávání.
Do České spořitelny jsi nastoupila už jako studentka vysoké školy a hned jsi dostala možnost vést projekt Biometrie. Jak si takovou příležitost tehdy vnímala? Co ti nejvíc pomohlo nebo tě naopak (nemile) překvapilo?
Já jsem si už na střední škole přivydělávala brigádně jako hosteska v jedné agentuře, kde jsem postupem času dostala na starost celý tým. Tehdy jsem organizovala jednu kampaň a zajišťovala program na akci právě pro Českou spořitelnu a ta se mi svým vystupováním hrozně líbila. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Zrovna bylo vypsané výběrové řízení, šla jsem na pohovor a dostala roli asistentky projektového manažera v IT. Tím jsem se najednou ocitla v prostředí, do kterého jsem do té doby měla vhled maximálně jako klasický uživatel počítače. Měla jsem ale opravdu štěstí na skvělého šéfa. Ten mi postupně začal svěřovat různé organizační záležitosti, a když ho „odveleli“ na jiný projekt, dostala jsem kompletně na starost projekt Biometrie. Po půl roce ve Spořce jsem tak začala řídit projekt se čtyřmi dodavatelskými stranami a interním týmem. Bylo to hodně náročné, protože jsem byla mladá holka v kolektivu mužů, a ještě v IT, o kterém jsem tolik nevěděla. Postavila jsem se k tomu ale čelem a dodnes mi bývalí dodavatelé říkají, že jsem vždycky pokládala dobré a někdy až velmi nepříjemné otázky, díky kterým se ale projekt dovedl do úspěšného cíle – a tím se mi zalíbil svět IT i Česká spořitelna.
„Po půl roce ve Spořce jsem tak začala řídit projekt se čtyřmi dodavatelskými stranami a interním týmem.”
Když se dnes ohlédneš, jak se od té doby změnilo tvé vnímání leadershipu a obecně práce s lidmi?
Vlastně ne moc. Já bych sama o sobě řekla, že jsem hodně upřímná, a to je přístup, který mi vždycky vyhovuje i od ostatních. Zároveň si myslím, že jsem typově trošku vůdčí osobnost, takže i to mi v práci pomáhá, neoznačila bych se ale za leadera. Ve zkratce se snažím s lidmi hodně komunikovat – o věcech, které jsou příjemné i nepříjemné.
Co ti v roli leadera nejvíc pomáhá – intuice, zkušenosti, nebo spíš data?
Je to stoprocentně vždycky intuice. Ať to bylo třeba když jsem do banky nastupovala a vybrala jsem si svého prvního šéfa. Vždycky dávám na intuici a na energii, která z toho nějakým způsobem vyzařuje nebo vyzařovat může. Takže rozhodně intuice.
Kromě práce v bance vedeš i sportovní klub FitStation.cz a jsi hlavní trenérka závodního oddílu sportovního a gymnastického aerobiku. Jak vlastně vznikla tahle tvoje druhá kariérní cesta?
Úplně jednoduše – já jsem sama závodila, byla jsem v české reprezentaci a od 18 let jsem pomáhala trénovat. Vedla jsem dokonce kroužek aerobiku na své bývalé základce, přihlásilo se mi tenkrát 55 dětiček a od té doby jsem začala děti trénovat naplno. Při studiu jsem si pak otevřela svůj vlastní klub. Ze začátku to bylo hodně těžké, byla jsem sama a měla v tělocvičně 3 děti, postupně jsme se ale rozrostli, já zaměstnala trenérky a dneska máme v klubu okolo 400 dětí, z toho asi 100 závodníků. Hodně mi pomohlo to, že se v životě nevzdávám a snažím se věci dotahovat do konce. Když jsem se rozhodla, že si klub opravdu otevřu, měla jsem takovou vizi. Říkala jsem si, že bych jednou ty děti ráda dovedla až na mistrovství světa, kde jsem byla i já... a o 10 let později holky to mistrovství světa vyhrály.
Tvoje svěřenkyně se teď staly mistryněmi světa – to je obrovský úspěch! Dokázala bys říct, co podle tebe dělí „dobrý tým“ od „vítězného týmu“?
Je to stoprocentně jejich píle. My jsme na tom opravdu pracovali dlouho, holky postupně rostly od těch úplně nejnižších závodních úrovní po ty nejvyšší, až se dostaly do reprezentace. Jedna z těch 3 holčiček, které v klubu byly od jeho úplného začátku a vlastně s ním vyrostly, je i jedna z těch, které teď vyhrály mistrovství světa. Takže je to píle, a i nějaký druh mého perfekcionismu. Když se totiž pro něco rozhodnu, chci v tom být perfektní. S holkami jsme neustále sestavy vylepšovaly k absolutní dokonalosti, až se nám to nakonec podařilo.
„Říkala jsem si, že bych jednou ty děti ráda dovedla až na mistrovství světa, kde jsem byla i já... a o 10 let později holky to mistrovství světa vyhrály.”
Myslíš, že se dají zkušenosti z trénování přenést i do pracovního prostředí?
Určitě ano. Snažím se s dětmi hodně komunikovat, otevřeně jim dávat zpětnou vazbu. To je právě něco, co jsem se asi naučila v té práci. Jsem k nim vždycky naprosto upřímná, i když to třeba nerady slyší. Když je to pro ně hodně nepříjemné, tak je potom třeba obejmu, ale vždycky se snažím být otevřená a říkat věci na rovinu. A to je možná něco, čeho si i ony i váží a vědí, že vždycky všechno myslím tak, jak to řeknu.
Jaké hodnoty se snažíš svým svěřenkyním předávat? Promítají se třeba i do toho, jak vedeš svůj tým ve Spořce?
Právě ta upřímnost a fair play, protože já jsem toho názoru, že tak, jak chceme, aby se k nám druzí chovali, musíme se chovat my k nim. Děláme sport, který může působit až nevraživě mezi jednotlivými konkurenty, ale to je prostě vrcholový sport. Důležité ale je, že člověk dělá, co ho baví, a dělá to tak, jak nejlíp umí. A jak bude ohodnocený ostatními, je věc druhá. Snažím se jim co nejvíc připomínat, že konkurence ve sportu (ale i v životě) bude vždycky, a pokud jim hází klacky pod nohy, mají si jít i tak dál za svým. Vždycky jim říkám: “Pořád to buď ty. Nesnaž se nikomu zalíbit, ale buď prostě pořád taková, jaká jsi.”
Sama jsi prozradila, že tvého syna baví poslouchat, když máš pracovní jednání. Vnímáš to třeba i tak, že mu už teď ukazuješ, že máma nemusí být jen máma?
To si myslím, že on ví a vnímá hodně. Myslím si, že je obecně dobře, když děti vnímají, že i máma má svoje potřeby – ať je to jít ven s kamarádkami, nebo pracovat. Já potřebuju pracovat, něco dělat, stýkat se s lidmi a být “v běhu”. A on ví, že když to všechno zvládnu, tak si potom ten čas spolu užijeme.
Hledáme další nové talenty!
Co ti pomáhá dobíjet energii, když toho je opravdu hodně?
Je to samozřejmě náročné, o to náročnější v období, kdy mám soutěže jako třeba teď mistrovství světa. To, co mně dobíjí baterky, je rodina a sport. Ať už si jdu zaběhat, nebo si zacvičím jógu, je to něco, co mě vždycky spolehlivě dobije.
Máš pocit, že sport tě naučil něco, co využíváš i v pracovním životě?
Jednoznačně sebedisciplínu. Ta je extrémně důležitá, myslím si, ve všem. Možná právě proto jsem projektový manažer, protože se vždycky snažím věci dotáhnout do zdárného konce, a to mě naučil sport v dětství. Když jsem se třeba měla naučit nějaký prvek, dělala jsem všechno pro to, abych se ho naučila. Vyhrát mistrovství světa byl můj sen, ale věděla jsem, že se to nestane hned. Šla jsem krok po kroku, až se mi to podařilo – a stejně to bylo teď se svěřenkyněmi nebo v ČS.
„To si myslím, že je vždycky důležité – nebát se toho a jít si za svými sny.”
Na závěr rozhovoru mám ve zvyku pokládat vždy nějakou odlehčenější otázku a jednu takovou jsem si připravila i pro tebe. 😊 Kdybys mohla poslat vzkaz zpět té studentské verzi sebe, která nastupovala do Spořky – co bys jí poradila?
Asi nebát se toho být vidět a ukázat, že jsem autentická osobnost. Z toho jsem ze začátku měla zbytečně obavy. To si myslím, že je vždycky důležité – nebát se toho a jít si za svými sny.
