Jardo, můžeš se nám na úvod stručně představit? Co je hlavní náplní tvojí práce?
Jasně, rád. V České spořitelně se dlouhodobě pohybuji v oblasti investic a kapitálových trhů. Moje profesní dráha se vždy točila kolem jedné věci – jak dělat složité finanční a investiční otázky srozumitelnější a užitečné pro lidi, kteří s nimi pracují, i pro klienty samotné. Od října působím v nové roli, která propojuje investiční produkty, strategii a inovace. Jsem takovým spojovacím článkem mezi světem finančních trhů a lidmi v bance, kteří investice přinášejí klientům. Mou hlavní náplní je pomáhat převádět odborná, často velmi komplexní témata do podoby, která dává smysl v praxi, ať už formou vzdělávání, moderní komunikace, nebo využití nových technologií včetně umělé inteligence. Baví mě hledat cesty, jak zlepšovat investiční kulturu v bance, podporovat kolegy v jejich práci a ukazovat, že investování není vzdálený svět analytiků, ale přirozená součást dlouhodobé finanční stability a svobody lidí.
Jak ses vlastně ke své současné pozici, a možná i přímo do Spořky, dostal?
Do Spořky jsem přišel už před řadou let a vlastně jsem si tu prošel několika velmi rozdílnými rolemi. Začínal jsem u kvality služeb a zlepšování procesů, později jsem se věnoval rozvoji lidí, koučinku a vedení týmů. Postupně jsem se čím dál víc dostával k investicím, kapitálovým trhům a strategickým tématům. Když se na to dívám zpětně, moje současná role není výsledkem jednoho rozhodnutí, ale spíš přirozeným vyústěním té cesty. Vždy mě bavilo propojovat analytické myšlení s praxí, hledat souvislosti a pomáhat ostatním se v komplexních věcech zorientovat. Spořka mi v tomhle dávala prostor – zkoušet nové věci, učit se, posouvat se mezi rolemi a hledat, kde můžu být nejvíc užitečný. Nová pozice vlastně tyhle zkušenosti spojuje dohromady. Reaguje na reálnou potřebu banky lépe propojovat odborný svět finančních trhů s každodenní realitou bankéřů i klientů. A právě tahle kombinace mě na ní baví nejvíc.
„Každý máme jiný pohled a zkušenosti, a právě v tom je naše síla.“
Další role, kterou máš, je role předsedy Místní komise doms v Horním Hanychově. Jak bys ji pospal? Jaký má dopad na fungování toho celého „týmu”?
Role předsedy Místní komise v Horním Hanychově je pro mě především službou komunitě a prostorem, kde se velmi prakticky potkává práce s lidmi, moderace různých názorů a snaha posouvat věci dopředu. Komise funguje jako otevřená platforma mezi obyvateli, městem a dalšími aktéry v území. A mým úkolem není řídit, ale spíš propojovat. Stavíme hlavně na důvěře, otevřenosti a sdílené odpovědnosti. Každý máme jiný pohled a zkušenosti, a právě v tom je naše síla. Když se podaří vytvářet prostředí, kde se nebojíme říct svůj názor a zároveň hledáme společné řešení, vznikají věci, které by jednotlivec sám nikdy nedokázal prosadit. Zároveň je to pro mě dobrá škola pokory.
Co je podle tebe klíčem k té úspěšné moderaci nebo mediaci, o které mluvíš, při řešení složitých témat nebo konfliktů?
Základem je vytvořit bezpečný prostor, kde máme všichni pocit, že jsme slyšeni. Než se začne hledat řešení, je potřeba opravdu porozumět tomu, co je pro každého z nás důležité a proč. Často totiž nejde ani tak o samotný problém, ale o emoce nebo pocit, že někdo není brán vážně. Hodně mi pomáhá kombinace struktury a empatie. Držet diskusi v jasných mantinelech, opírat se o fakta, ale zároveň dávat prostor různým pohledům. Když lidé cítí respekt, jsou mnohem otevřenější hledání kompromisu. A třetí věc je trpělivost. U složitých témat málokdy vznikne řešení hned. Úspěch mediace často znamená, že se posuneme o krok blíž k porozumění a shodneme se alespoň na dalším společném kroku. I to je velká výhra.
Také jsi mimo jiné aktivní v dobrovolnictví. Který z tvých dobrovolnických zážitků ti nejvíc utkvěl v paměti a proč?
Nejvíc mi v paměti utkvěly momenty spojené s komunitními projekty v Horním Hanychově. Nejde o jednu konkrétní akci, ale o to, co se děje mezi řádky. Když vidíš, že se lidé, kteří se dřív míjeli, začnou potkávat, mluvit spolu a společně něco vytvářet, má to obrovskou sílu. Krásné jsou pro mě chvíle, kdy se podaří rozhýbat místo, které dlouho nikoho moc nezajímalo, a najednou se z něj stane přirozený bod setkávání. Člověk si uvědomí, že dobrovolnictví není o velkých gestech, ale o trpělivé práci a malých krocích, které se časem nasčítají.
Jeden z takových zážitků pro tebe určitě může být v rámci projektu Den pro školu. Co tě nejvíc motivuje k tomu předávat svoje know-how právě studentům?
Baví mě možnost ukázat studentům reálný svět práce bez příkras a teorie navíc. Nesnažím se jim dávat „správné odpovědi“, ale spíš způsob přemýšlení – jak se ptát, jak se rozhodovat v nejistotě a jak hledat vlastní cestu. Mladí lidé jsou ve fázi, kdy si skládají představu o své budoucnosti. Když jim někdo z praxe pomůže propojit školu s realitou, může to mít větší dopad než jakákoli přednáška. A zároveň je to investice do budoucnosti celé společnosti. Beru to jako moje „penzijní spoření”, čím úspěšnější budou mladí lidé, tím se tahle republika bude mít lépe.
„Když mladí lidé chtějí převzít odpovědnost, dává smysl jim v tom pomáhat.“
Zmínil jsi, že tě na tom baví i zpětný pohled do jejich způsobu uvažování. Napadá tě třeba něco, co tě na dnešní mladé generaci překvapilo?
Máme doma dva teenagery. Ale stejně mě překvapilo, jak realisticky přemýšlejí mladí lidé o své budoucnosti. Otevřeně říkají, že nepočítají s tím, že se o ně stát v důchodu postará, a že chtějí vzít svou budoucnost do vlastních rukou. Vidím u nich chuť přemýšlet dlouhodobě a ptát se, co má smysl dělat už teď. Pro mě je to povzbudivé i zavazující zároveň. Když mladí lidé chtějí převzít odpovědnost, dává smysl jim v tom pomáhat.
Máš ale zkušenost i s komunitními projekty podporovanými právě Českou spořitelnou a Nadací Via, například v rámci programu Dokážeme víc. Jaké projekty tě osobně nejvíc oslovily a proč?
Projekty v rámci programu Dokážeme víc mě oslovují hlavně tím, že nestojí jen na financích, ale na důvěře v místní lidi. Spolupráce České spořitelny a Nadace Via podle mě funguje právě proto, že dává komunitám prostor převzít odpovědnost a hledat vlastní řešení, místo aby dostávaly hotové návody shora. Osobně mě nejvíc oslovují projekty, které propojují fyzickou proměnu místa se změnou vztahů mezi lidmi. Když se z nevyužitého nebo zapomenutého prostoru postupně stane místo setkávání, má to obrovský dlouhodobý dopad. Nejde jen o hezčí prostředí, ale o pocit sounáležitosti a spoluzodpovědnosti. Moje zkušenost je, že není problém sehnat peníze, ale propojovat lidi a myšlenky. To je moje mise.
Myslíš, že zapojení zaměstnanců do komunitních aktivit mění firemní kulturu? Pokud ano, jak?
Jednoznačně ano. Spořka vede lidi i firmy k finančnímu zdraví a k tomu, aby společnost prosperovala. Zapojení do komunitního života tomu dává velmi konkrétní lidský rozměr. Když se lidé starají o komunitu kolem sebe, starají se tím vlastně i o své fyzické a duševní zdraví. Vystoupí z rutiny, vidí konkrétní dopad své práce, a to se pozitivně promítá i do atmosféry ve firmě.
Hledáme další nové talenty
Co se ti díky komunitním a dobrovolnickým aktivitám změnilo v pohledu na práci nebo život?
Asi nic zásadního. Od malička jsem skaut, a to mě každý den učí dívat se kolem sebe a ptát se, kde můžu být užitečný. Teď zrovna řeším nádherný murál na fádní šedivou protihlukovou stěnu. Prostě tak dlouho chodíš okolo zdi, až si zjistíš postup, seženeš umělce, odsouhlasíš si s městem návrh a jdeš hledat peníze na realizaci. Dnes k takovým aktivitám mám víc prostoru, protože mě děti už tolik nepotřebují vidět. 😄 Prostě se snažím být každý den aspoň trochu užitečný. A ono se to po čase násobí a narůstá.
Spořka podobné aktivity umožňuje hlavně skrze své benefity, jako třeba 12 dnů volna nebo 2 dny jinak. Prozradíš, jak konkrétně tyhle benefity využíváš ty?
Nejvíc si vážím dvou věcí: možností vzdělávání a 12 dnů volna navíc. V kombinaci s mými přirozenými talenty z toho často vznikají projekty, které by jinak vůbec neměly šanci vzniknout, třeba sousedské festivaly pro stovky lidí nebo projekty, které postupně přinášejí miliony korun na budování nového komunitního prostoru.
„Do práce se často nastupuje kvůli penězům, ale odchází se kvůli šéfovi. Já zatím zůstávám.“
Podle tebe je ve Spořce „nekonečně mnoho možností pracovat na svých silných stránkách“. Co to pro tebe přesně znamená?
Velký zlom pro mě nastal ve chvíli, kdy jsem prošel mapováním silných stránek. Nejen že mi pomohlo zvědomit si moje talenty, ale hlavně mi ukázalo moje slepé skvrny. To, čím můžu lidi nechtěně štvát a jak to vědomě ošetřit. Za víc než dvacet let ve Spořce jsem měl štěstí na šéfy, kteří zadávali cíle přes jejich smysl a užitek a cestu k nim nechávali na mně a mých talentech. To považuji za obrovský benefit. Do práce se často nastupuje kvůli penězům, ale odchází se kvůli šéfovi. Já zatím zůstávám. 😉
A na závěr – kdyby sis měl přát, aby si čtenáři z rozhovoru odnesli jednu jedinou myšlenku, která by to byla?
Možná trochu provokativně: čekat, že se o naši budoucnost postará někdo jiný, je dnes už iluze. Máme ale víc možností než kdy dřív. Když se přestaneme ptát „co za mě udělá systém“ a začneme se ptát „kde můžu být užitečný já“, začnou se dít překvapivě dobré věci. A to je podle mě investice s úplně nejvyšším výnosem.
