Thanh Le Do pracuje v České spořitelně teprve pár měsíců. Je sice nováčkem na pobočce, ale v bankovnictví už pracovala dřív. "Dělala jsem v jiné bance, potom jsem chvilku zkusila marketing v Economii, tam jsem ale zjistila, že chci fakt pracovat v bance, Chybělo mi to a na Spořitelnu jsem si už nějakou dobu myslela," vysvětluje mi a hystá se na první klienty. Projíždí e-maily, kontroluje schůzky, sleduje po očku, jestli někdo nečeká nebo si třeba neví rady s orientací v pobočce. Sedí totiž hned u dveří, vítá a loučí se s každým, kdo vstoupí dovnitř.
Jsem dnes v roli takového legálního stalkera. Pozoruji každý krok Le i sebemenší posun myší, snažím se nasát atmosféru pobočky a při tom nevypadat jako pacient bohnické léčebny. Le je očividně oblíbená mezi svými kolegy. "Přesadili mě jinam, skoro ke vchodu. Mým jediným požadavkem bylo, abych aspoň seděl naproti Le," směje se její kolega od protějšího stolu.
Její pracovní místo je útulné: vzorně uklizený stůl, na něm připravený diář, notýsek a několik propisek. Zády k sobě má vlastní skříňku, kterou mi okamžitě ukazuje, abych si do ní uložila věci. Všimla jsem si navrchu i karamelových toffifee. "Mám občas nízký tlak, tak tu mám ve skřínce připravený sladkosti," a hned mi nabízí – máme toho společného víc, než se zdá.
"Často se setkávám s lidmi, jejichž životní příběh mi vyrazí dech."
Přichází první klient a Le ho usazuje na křiklavě červené křesílko. "Dobrý den, jak vám můžu pomoci?" vítá ho Le s profesionálním postojem, který však vůbec není strojený. Postupně přicházejí další a další klienti. Požadavky mají různé: potřebují převést peníze i založit nové spoření. "Často se setkávám s lidmi, jejichž životní příběh mi vyrazí dech. Jednou se mi tu dokonce jedna paní rozbrečela." vypráví Le o psychické náročnosti svého povolání.
Z Le vyzařuje naprosto ledový klid a její konverzace s klienty mi přijde tak přirozená asi jako fakt, že dýchá. Ptá se jich na dovolenou, co dělají za práci i co mají v plánu na odpoledne. Ujistí se také, že všechny ostatní záležitosti okolo účtu jsou v pořádku a zda klienti nechtějí něco upravit, změnit, jestli vůbec tuší, jaké mají ty a ty výhody a jak je využít.
Přichází jeden klient za druhým, Le se téměř nezastaví - a přitom se vydrží neustále usmívat. Vím, že to není hraný úsměv, práci ve Spořitelně si skutečně užívá: "Je tu skvělá atmosféra. Za to může hlavně naše šéfka. I když to vypadá, že pracujeme každý jednotlivě, jsme jeden tým. Paní v pokladně mi třeba přesměrovává klienty na osobní schůzky," uzavírá Le svoje vyprávění.
Po celém dnu na pobočce mám hlavu jako horkovzdušný balón. Před sebou vidím tisíce různých obličejů, pletou se mi otázky s odpověďmi, v uších mi bzučí a místo telefonu si do kabelky ukládám kalkulačku. Práci bankovního poradce vnímám jako pěknou dřinu. Při pohledu na klienty, kteří spokojeně (a někdy i viditelnou úlevou) odchází od stolku, mi však dojde, že je to dřina, která stojí za to.
