"V devatenácti jsem začal dělat sportovního instruktora na hlavní pracovní poměr. Přejížděl jsem z fitka do fitka a cvičil jsem denně 7–8 hodin. Když jsem se stal master instruktorem, jezdil jsem po celé Evropě a školil budoucí instruktory. Cvičení byl můj život. Každý den jsem vstával v šest a cvičil. Od sedmi do devíti, od dvanácti do dvou a od čtyř do osmi. Po psychické stránce to bylo úplné nebe, endorfiny se vyplavovaly od rána do večera, měl jsem pořád dobrou náladu."
"Zlom nastal, když se nám podařilo prodat franchise do Ameriky, kde jsme pak otevírali fitka přímo ve Státech. Vypravil jsem se za velkou louži. Sám, bez jediného Čecha. Ze začátku jsem měl blok, bál jsem se mluvit. Prvních čtrnáct dní jsem chodil na jídlo jen do mekáče, tam jsem si uměl objednat."
"Tak jsem se jednoho rána vzbudil s tím, že půjdu pracovat do banky."
"Když jsem se pak ze Států vrátil, přemýšlel jsem, co vlastně budu dělat. Znovu jsem začal pracovat v jednom fitku, ale tak nějak jsem tušil, že za takových 10 let už to nebude ono. Tak jsem se jednoho rána vzbudil s tím, že půjdu pracovat do banky."
"Sport mám pořád rád, je to můj koníček, ale opravdu jsem se našel až v bance."
