Josefe, ve Spořce pracuješ jako agilní kouč. Přiblížíš nám, co je přesně náplní tvé práce?

Jako agilní kouč se snažím vytvářet takové podmínky, aby si firma dokázala hledat své vlastní správné cesty s důrazem na přínos pro klienta. Podporuji kulturu neustálého zlepšování a pomáhám lidem i týmům převzít zodpovědnost za to, jak se učí a přizpůsobují změnám kolem sebe.

Zlepšuji procesy, vztahy v týmech i jejich efektivitu. Nejsem sice trvale členem konkrétního týmu, ale pohybuji se tam, kde je potřeba podpořit změnu. Nejde jen o krátkodobé zásahy, ale o to být u zdroje napětí, pomoci lidem ho pochopit a společně navrhnout, jak s ním pracovat. 

Dohromady s týmem i manažery pak vytvářím návrhy řešení přesně tam, kde identifikujeme prostor pro růst. Používám různé přístupy – někdy vysvětlování, někdy mentoring, jindy čistý koučink, díky kterému pomáhám lidem najít vlastní odpovědi. Klíčové je vědět, který přístup podpoří učení celého systému a kdy je nejlepší ho použít. V poslední době se hodně zaměřuji na práci s tichem, která je důležitou součástí koučinku

Proč jsi se rozhodl jít právě touto kariérní cestou? Co tě na tvé práci nejvíc baví?

Původně jsem začínal v oboru projektového řízení a postupně se díky tomu dostal k agilitě a pozici Scrum Mastera. Tato role mě zaujala, protože jejím cílem je podněcovat diskuze za účelem zlepšování se – jak na úrovni jednotlivce, tak celé organizace. 

V bankovnictví působím přes 3 roky a naplno se věnuji agilnímu koučování. Velmi mě baví různorodost a reálný posun, kterého lidé i týmy díky společné práci dosahují. Moje role je hlavně v tom nastavit podmínky, aby si kolegové řešení dokázali najít sami a tím pádem byl dopad dlouhodobýt. 

Od dětství trpíš vážnou zrakovou vadou. Můžeš nám popsat, jak přesně se to projevuje?

Moje vada je progresivní, takže se mi zrak už od raného věku postupně zhoršuje. Z dětství mám ještě vzpomínky na to, jak jsme s kamarády hráli fotbal a počítačové hry. Postupně během let se mi zrak zhoršil natolik, že vidím v podstatě jen hodně hustou mlhu a občas něco rozmazaného zahlédnu. Předpoklad je, že do budoucna o zrak přijdu úplně. Podnikám kroky, díky kterým by mě to nemělo ovlivnit natolik.

Když si vzpomeneš na první pohovory, kterými jsi prošel, vnímal jsi nějakou míru nedůvěry ze strany zaměstnavatelů z důvodu svého hendikepu? 

Bohužel ano, setkával jsem se s tím a děje se to vlastně dodnes. Musím ale říct, že se přístup firem v čase pomalu zlepšuje. Když jsem psal diplomovou práci, dělal jsem si celosvětový průzkum týkající se nevidomých, kteří se profesně věnují projektovému řízení nebo dělají Scrum Mastery, a našel jsem jich po světě doslova jen pár. V dnešní době jich bude asi trochu víc, ale nevidomí se stále na takovéto pozice ve velkých firmách bohužel moc často nehlásí. 

Já sám jsem ale nikdy nenechal hendikep ovlivňovat mou kariéru. Pracoval jsem od začátku na běžných pozicích, nebylo nutné mi nijak speciálně upravovat agendu. Díky softwaru na čtení dokumentů jsem mohl fungovat naplno a pracoval jsem stejně (a kolikrát i víc), než moji zdraví kolegové. Jeden z mých bývalých spolupracovníků žertoval, že pracuji „od nevidím, do nevidím“. 😊 Člověk musí celý život trénovat tzv. self-advocacy – umění se prodat. To samozřejmě platí pro všechny, ale pro lidi s hendikepem dvakrát tolik. 

Není to však jen o firmách, ale i o společnosti obecně. Nedávno jsem četl příspěvky od nevidomých na sociálních sítích, kde zmiňují, že jejich rodiče nevěří, že by se o sebe dokázali postarat a nechtějí jim dovolit se odstěhovat. Jedná se o komplexnější problém. Firmy tomu však mohou jít naproti tím, že lidem s hendikepem práci dají a tím demonstrují všem, že to zvládnou.

V korporátním světě se pohybuješ celou svou profesní kariéru. Vnímal jsi někdy svůj hendikep jako překážku? Nebo jsi z něj naopak od začátku udělal svou silnou stránku?

Pro mě to byla od začátku opravdu spíš silná stránka. Dokážu se totiž na věci dívat odlišně. Tím, že nevidím, nejsem ovlivněný vizuálními vjemy. O to víc naslouchám tomu, jak systém skutečně funguje – jak lidé mluví, jak spolupracují, kde může vznikat nějaké napětí. To mi pomáhá odhalit věci, které ostatní snadno přehlédnou.

Dáš nám konkrétní příklady?

Nebojím se pokládat ostatním nepříjemné otázky, protože mi nevadí, když se pak divně tváří. 😊 Pomáhá mi to otvírat důležitá témata, kterým by se ostatní někdy raději vyhnuli. Všeobecně jsem hodně akční člověk, který rád posouvá věci dopředu. Nebojím se začínat diskuze nebo třeba jako první vstát a začít kreslit schémata na flip chart. Svůj hendikep často používám jako icebreaker – společně se zasmějeme a naladíme na stejnou vlnu. Spolupráce je pak o to snazší. 

Navíc mohu ostatním jít příkladem v tom, že i těžké věci jdou zvládnout, jen je potřeba chtít. Protože kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.

Jak probíhala tvoje adaptace v týmu po nástupu do Spořky? Jak se ti daří pracovat s klasickými bankovními systémy a aplikacemi? 

Adaptace probíhala hladce, kolegové byli ochotní mi kdykoliv pomoct s orientací jak v budově, tak v aplikacích a systémech. Banka mi zaplatila licenci na speciální software pro nevidomé, který mi nahlas čte texty. Díky němu jsem schopný úplně normálně pracovat s emailem a dalšími nástroji. A mapu budov mám uloženou v hlavě, takže ani tady se neztratím. 😊 Ostatní kolegové jsou ochotní a rádi mi poradí, když třeba hledám zasedačku, kde jsem ještě nebyl.

Spořka je aktivní i na poli používání AI v pracovním životě, což mi velmi pomáhá. Umožňujeme mi to vytěžovat obrázky nebo printscreeny, které si kolegové posílají. Získám nejen text, ale i možnost popisu diagramu nebo procesu. I tímto krokem banka zvyšuje míru možnosti zapojení do pracovního kolektivu osobám se zrakovým postižením.

Jaké máte vztahy v týmu a jaká je tvoje šéfka? Jak se ti v týmu líbí?

Opravdu si vážím toho, že jsem dostal tuhle šanci a že ve Spořce můžu pracovat. Dřív bych nevěřil, že dokážu dělat takhle komplexní práci, ale díky kombinaci zkušeností, které jsem nasbíral za celou svou profesní dráhu, a důvěry ze strany vedení týmu agilních koučů Moniky Šamonilové a Katky Coops, se mi to podařilo. Nikdy jsem se v bance nesetkal s žádnými předsudky, a tudíž se tady cítím opravdu dobře. Díky zmíněné důvěře se dostávám i ke strategickým projektům a můžu se podílet na skutečně zajímavých věcech.

Z tvojí kariérní cesty a profilu je patrné, že kladeš velký důraz na celoživotní vzdělávání a rozšiřování kompetencí. Jaké jsou tvoje další kariérní plány do budoucna?

Určitě bych chtěl zůstat v roli agilního kouče. Takhle role mě hodně baví, protože mi umožňuje pracovat v širokých souvislostech a pohlížet na firmu jako celek. Do budoucna bych se chtěl víc zaměřit na vedení diskuzí, které budou přispívat k lepším produktům a silnějším klientským zážitkům. Propojení zvyšování efektivity týmů a zlepšování produktů a služeb pro naše klienty je cesta, která mě velmi láká. Plánuji tento cíl podpořit i koučovacím výcvikem, který mi umožní se dívat na svět dalším pohledem a okolí vést správnými otázkami vpřed.

Jakou radu bys dal mladým lidem s podobným zdravotním omezením, kteří by rádi nastartovali svou kariéru?

Zaměřit se na sbírání zkušeností už při studiu nebo kdykoliv potom. Můžete začít jako dobrovolníci v neziskovém sektoru – pro vytvoření kontaktů a získání know-how je to skvělá cesta. Kombinujte praxi z nezisku, start-upů, malých firem a korporátů. To vám může otevřít dveře k další zajímavé zkušenosti. Nebojte se výzev, naopak je vyhledávejte. Najděte si mentora, který vám pomůže s psaním životopisu a dobře vás připraví na pohovor. Nejtěžší je být často odmítán, a i přes to si udržet pozitivní přístup a víru, že to může dobře dopadnout. 

Každý z nás má jedinečný pohled na svět. Pro mě je nevidomost důvodem se víc spoléhat na systémové vnímání a vztahy mezi lidmi. To je v koučování velká výhoda. Pokud máte podobný hendikep, neberte ho jako překážku – může se stát vaší největší předností.