Ve Spořce jsi začínala jako brigádnice v projektovém řízení ještě během studia. Co tě k Spořce tehdy přivedlo a jak vypadaly tvé úplné začátky?

Studovala jsem projektové řízení a na veletrhu pracovních příležitostí se mi dostal do ruky letáček s nabídkou brigády v projektové kanceláři. Tak jsem to zkusila a nastoupila. Pracovala jsem hlavně na IT projektech, ale dost rychle jsem zjistila, že to není úplně můj svět. Před Spořkou jsem působila převážně v neziskovém sektoru a byla jsem zvyklá na projekty, které pomáhaly a měly společenský dopad.

Z projektové kanceláře jsi brzy přešla do Komunikace a postupně ses začala věnovat mladým. Jak se podle tebe za tu dobu proměnil přístup Spořky k mladé generaci a jaké příležitosti jí dnes banka nabízí?

Ten posun je neskutečný! V roce 2016 mladí lidé pro Spořku nebyli klíčovou cílovkou a práce pro ně často znamenala spíš podpůrné pozice. O deset let později má šest mladých lidí přímý hlas v jednání boardu, FutureVoice propojuje mladé kolegy napříč bankou a tým Next Gen se věnuje komunikaci směrem ke generaci Z a Alfa. Spořka dnes mladé nevnímá jen jako cílovou skupinu, dává jim prostor věci skutečně ovlivňovat.  

Dnes působíš jako brandová projektová manažerka a věnuješ se především Future Mindset Boardu. Co všechno máš ve své současné roli na starost?

Letošní ročník FMB je pro mě úplně jiný než ten první. Tehdy jsem zastávala několik rolí najednou, dnes mám doma dvě malé děti a pracuju na částečný úvazek. Za FMB stojí skvělý tým lidí ze Spořky, kteří jsou každý profík na svou oblast. Já je propojuju napříč bankou i mimo ni a hlídám, aby do sebe všechny dílky skládačky zapadly. Nejde ale jen o termíny a úkoly. Pořád řeším i smysl a další směřování projektu, aby FMB nebyl jen hezký náborový příběh, ale přinášel bance skutečnou hodnotu. 

Pojďme se ale vrátit úplně na začátek. Ty jsi byla už u zrodu Future Mindset Boardu. Jak se jeho původní myšlenka postupně rodila?

V roce 2024 jsme připravovali oslavy 200 let Spořky. Nechtěli jsme se ale jen vracet do minulosti, chtěli jsme hlavně přemýšlet, co má Spořka dělat, aby tu byla i dalších 200 let. Tak vznikla myšlenka vtáhnout mladou generaci přímo do strategického rozhodování banky. První návrh FMB byl podstatně skromnější, postupně nám ale došlo, že pokud má projekt něco reálně změnit, musí být mnohem odvážnější. Šli jsme proto za boardem žádat o to nejcennější, co má. Jeho čas. Board se té myšlenky chytil překvapivě rychle a jeho členové se sami zapojili do tvorby konceptu i výběrového řízení.

V čem podle tebe spočívá největší smysl FMB? Co má reálně změnit nebo přinést?

Největší smysl vidím v propojení zkušeností a mladého pohledu. Board zná banku do hloubky, mladí zase mají zdravou drzost ptát se, proč se něco dělá právě takhle a jestli by to nešlo jinak. Nejsou zatížení větou „tohle už jsme zkoušeli" a u témat, která sami intenzivně žijí (třeba dostupnost bydlení nebo investování), mají větší naléhavost něco změnit. Nejde o to posadit dvacetileté do křesel seniorních manažerů, ale aby si mohli navzájem mluvit do práce. Mladí přinášejí pohled a energii, board zkušenost, kontext a odpovědnost.

FMB navíc není poradní hlas na okrasu. Jeho členové pracují na konkrétních projektech a jejich nápady se reálně propisují do fungování banky. Zároveň se dostanou k lidem a tématům, ke kterým by se na začátku kariéry běžně ani nepřiblížili.  

Ve Spořce jsi už 11 let. Když se ohlédneš za svou cestou, na co jsi nejvíc hrdá? 

Asi na to, že se podařilo vytvořit prostor, ve kterém mohou mladí lidé ovlivňovat věci kolem sebe a získávat zkušenosti, které by jinak sbírali mnohem déle. Nestojím za tím sama, zdaleka ne. Jsem ale strašně ráda, že jsem u toho mohla být, trochu do toho šťouchat a pomáhat vytvářet něco, co tu dřív nebylo. 

Co tě na téhle cestě bavilo nejvíc a co tě na práci ve Spořce stále přitahuje?

Nejvíc mě baví, že se pořád můžu pouštět do něčeho nového. Za 11 let jsem vystřídala několik týmů, témat i rolí a nikdy jsem neměla pocit, že už se nemám kam posunout. Spořka je obrovská, takže když vás něco začne zajímat, většinou se tu najde prostor, jak se do toho ponořit. A hlavně lidé, kteří vám pomohou nápad posunout dál.😊

Dnes jsi na rodičovské a zároveň pracuješ na částečný úvazek. Jak sis hledala vlastní cestu zpátky do práce a co ti umožňuje obě role propojit?

Se synem jsem se vrátila do práce po 10 měsících, u dcery jsem začala pracovat už po šestinedělí. Ne proto, že bych musela, ale protože jsem zjistila, že jsem nejlepší máma ve chvíli, kdy zůstávám i pracující ženou. Najít vlastní balanc není jednoduché. Ať si ho nastavíte jakkoliv, pro někoho budete buď příliš „kari-matka", nebo zase „až moc máma". Mám obrovské štěstí na manažery a kolegy, kteří mi důvěřují a dávají prostor dělat smysluplnou práci.

Jak nejraději trávíte čas jako rodina a kde dobíjíš baterky ty sama?

Od dubna do října jsme pořád někde, hlavně po Čechách, a rádi stanujeme. A úplnou náhodou je skoro každá naše dovolená poblíž bikeparku. Manžel jezdí downhill, já se synem se vyřádíme na flow trailech a čekáme, kdy se přidá i naše roční prďola. Nejvíc mě ale dobíjejí letní hory, hlavně rakouské Alpy. A když vyrazím bez dětí, jdu nejradši na koncert. Miluju punk a hardcore a od chvíle, kdy jsem máma, si paradoxně mnohem radši skočím do kotle zapogovat.

Punk pro tebe není jen hudba, ale trochu i způsob přemýšlení. Jak se tenhle přístup projevuje v tvé práci?

Mám přirozenou potřebu zpochybňovat věci, které se dělají jen proto, že se tak dělaly vždycky. Nechci bourat pravidla za každou cenu, spíš se ptám, jestli nám pořád dávají smysl. Nemám ráda chození kolem horké kaše. Když mi něco nesedí, radši to pojmenuju a hledám řešení, než abychom všichni dělali, že je to v pohodě. Je mi blízký i přístup DIY. Radši zkusím něco nedokonalého, co může fungovat, než abych čekala na perfektní řešení, které nakonec nikdy nevznikne.