Patriku, pro tebe je rozvoj hlavní náplní práce. Spousta lidí ale namítne, že na něj v běžné agendě nemá čas. Jak tenhle přístup ovlivňuje ten tvůj? Přizpůsobuješ svou práci dnešní super-busy době?
Určitě ano, ono to ani jinak nejde. Jako klíčový vnímám mindset, uvědomění, že to mám ve svých rukou. Čas na rozvoj mi nikdo nedává, ten prostor si tvořím já sám. Zní to jako fráze, ale pokud to přijmete, překvapivě to funguje. A rozhodně to neznamená vzdělávat se doma po večerech na úkor volného času. Volný čas přece není prostor na všechno, „co jindy nestíhám“…
Ano, vím o tobě, že si svůj volný čas chráníš a držíš se zásady „nemít pracovní přesčasy“. Hraje v tom roli tvoje disciplína?
Disciplínou to rozhodně není, té mám spíš nedostatek. (smích) U mě ten prvotní impuls „nemít nikdy přesčasy“ byl vlastně zdravě sobecký – nechuť věnovat volný čas práci. Potřeboval jsem získat kontrolu nad svým životem a práce s vlastní pozornost byla cesta, jak k tomu dojít.
„Když znáš své ANO, nemusíš se učit říkat NE.“
Vzpomeneš si, kdy přesně se tento impuls dostavil?
Už je to dávno. Měl jsem náročnou šéfovou, která chválou spíš šetřila. Tedy, alespoň tak jsem to vnímal. Strávil jsem celý večer nad prezentací, odevzdal patnáct slidů a druhý den čekal uznání. Nestalo se nic. Když jsem se ozval, bylo mi řečeno, že to ale stačilo mít hotové až koncem měsíce a pět slidů je úplně akorát. Připadal jsem si jako největší trouba a strašně mě to naštvalo. Moje tehdejší mentorka mi pak položila zásadní otázku: „A proč ses jí na začátku nezeptal, co přesně a do kdy potřebuje?“ Tehdy mi došlo, že chyba byla ve mně, ne v ní.
Od té doby se ptáš víc?
Ano, jednoduše si zadání hned upřesňuji. Do kdy to spěchá? V jakém rozsahu? K čemu to slouží? Co z toho hoří nejvíc?
A co třeba ve chvíli, kdy nemáš žádné zadání a musíš se sám rozhodnout, čemu věnovat pozornost… Jak to funguje v takovém případě?
Schopnost se samostatně rozhodovat a řídit si vlastní čas je překvapivě extrémně náročné si osvojit. Už od dětství jsme zvyklí, že náš vlastní čas má v rukou někdo jiný. Máme rozvrh hodin, který připraví škola, kroužky na každý den, které zaplatili rodiče. Máme vyhrazený čas na přestávky a přesně vymezenou dobu na svačinu mezi školními předměty nebo tréninky. Není tak úplně s podivem, že do dospělosti si odnášíme pocit, že náš život řídí někdo jiný. Říkáme si nyní: „Co nám to zase naložili?“ místo „Co jsem si to zase naložil?“ V tom je ten obrovský rozdíl. Přitom ten hybatel není nikdy venku, je ve mně.
Hledáme další nové talenty!
Nemáš však pocit, že v dnešní super-busy době ty vnější hybatele a tlaky nejde ukočírovat?
To ano, perou se o nás tisíce vjemů, ale naše pozornost není neomezená. Je to pořád hlavně o nás samotných: já jsem ten, kdo rozhoduje, čemu se budu věnovat. Jakkoli je to náročné, je to pořád v mých rukou.
Podle čeho prioritizuješ ty sám?
Věci mi musí dávat smysl a přinášet hodnotu – mně samému nebo třeba kolegům či klientům. Ten přínos neustále porovnávám s vynaloženým úsilím. Podle toho škrtám. Není potřeba dělat vždycky všechno. Jednou jsem si zkusil říct: „Za co dostanu nejmíň spráskáno, když to neudělám?“. Vyřadil jsem to, a světe div se, nikdo si toho ani nevšiml. To je nejlepší důkaz, že šlo o nedůležitou věc.
Zní to jednoduše, ale jde vůbec říct „ne“ i velkým autoritám, neriskujeme tím příliš mnoho?
Učím lidi říkat „ne“ tak, že vlastně říkají „ano“. Důležité je k tomu „ano“ přihodit určitou podmínku, kontext, který objasní mé vlastní možnosti. Například, když nemám čas daný úkol hned udělat, řeknu: „Ano, moc rád to pro tebe příští týden udělám.“ Když nemám prostor zpracovat danou věc celou, navrhnu: „Ano, s touhle částí ti pomůžu.“ Když právě pracuji na něčem důležitém, zkusím: „Ano, jakmile dodělám tuhle prioritu, vrhnu se na to.“ Celé to je vlastně o asertivním vyjednávání, kdy nechci působit neochotně, ale zároveň tím chráním sám sebe.
Je tedy asertivita dovednost, nebo spíš stav mysli?
Je to dovednost, která se dá naučit. Ale je to i přístup, kdy se snažím chránit sám sebe, aniž bych poškodil druhou stranu. Asertivita je o hledání win-win řešení. Proto si stojím za tím, že člověk by se neměl soustředit na to, čemu řekne „ne“. Ale na to, čemu řekne „ano“ tak, aby to bylo výhodné pro něj i pro toho, s kým mluví či spolupracuje.
Zkus doplnit větu: „Osobní růst se děje zejména tehdy, když...“
… se nad sebou a svým chováním člověk zamýšlí. Je to vlastně jednoduché sebekoučování. Stačí si položit dvě otázky: Co se stalo a jak jsem se choval? A co mohu příště udělat jinak a lépe?
„Čas na rozvoj mi nikdo nedává, ten prostor si tvořím já sám.“
Je tedy sebekoučování pro tebe jeden z moderních způsobů rozvoje?
Staré modely říkají: „Vyhraď si v pátek dvě hodiny na vzdělávání.“ To v praxi málokdy funguje, lidé v tom čase spíš dohánějí resty. Moderní rozvoj se děje přímo praxí a následnou reflexí – tedy on the job. Něco zkouším, občas to vyjde, občas ne, a přemýšlím, jak to udělat příště lépe. Tady splývá čas na práci a čas na rozvoj do jednoho. Je to mnohonásobně účinnější a nemusíte pracně hledat volné hodiny v kalendáři.
Několikrát jsme narazili na termín „reflexe“. Jak ji tedy skutečně provést? Stačí se jen zastavit a ohlédnout se zpět, nebo na to máš nějaký promyšlenější systém?
Reflexe je základ, bez které se člověk může jen těžko rozvíjet a posouvat. A může mít mnoho podob, každému vyhovuje něco jiného. Někdo si každý týden na hodinu sedne a zamyslí se, co se mu podařilo. A píše si to třeba do deníku. Někdo se jen po každém úkolu krátce zamyslí, co se dalo udělat jinak. Obojí je fajn, důležité je, že se člověk pravidelně sám nad sebou zamýšlí.
Setkáváš se s názorem, že žijeme v době „teroru osobního růstu“? A jak do toho dnes promlouvá tlak skrz AI?
Rozumím tomu tlaku. Svět se mění tak rychle, že to lidi stresuje. Máme pocit, že nám ujíždí vlak a že je přitom potřeba mít neustálý „náskok“. Což dost možná ani nejde. Přitom to, co nás často nejvíc posouvá vpřed, je zastavení. Ta reflexe, o které jsme mluvili. I s tím nám může pomoci AI. Nemusíme jí používat jen ke generování nového. Můžeme ji zapojit i do našeho rozvoje, diskutovat s ní naše kroky a rozhodnutí, učit se z chyb, trénovat asertivitu...
Moc díky za inspirativní povídání! Odkud, kromě AI, čerpáš inspiraci ty?
Učím se hlavně zkoušením v praxi. Ale pokud se chcete „nakopnout“ inspirací z teorie, doporučuji knihy Boj o pozornost I. a II. od Filipa Kahouna.
