Radku, jak tě napadlo ujet trasu, která na mapě vytvoří nápis svoboda?

Myšlenka na tento projekt se zrodila už před několika lety během obyčejné víkendové vyjížďky na kole za Prahu. Tradičně jsem si svou trasu předem naplánoval, ale už během jízdy jsem přemýšlel nad další. 😄 Vždy mě bavilo prozkoumávat mapy a plánovat trasy, chtěl jsem přijít s něčím složitějším. Hledal jsem větší výzvu a přirozeně mě napadlo pojmout celé území Česka – projet ho po obvodu, ze severu na jih, z východu na západ, nebo spojit všechna krajská města. Takové nápady by měl asi každý. 

Pak jsem začal přemýšlet jinak. Představoval jsem si trasu přímo na mapě a vznikl nápad vytvořit něco vizuálně zajímavého – obrazec nebo slovo. Chtěl jsem něco nadčasového, smysluplného a zároveň ne úplně jednoduchého. Tak se zrodila Mapa svobody.

Proč sis vybral právě svobodu jako téma? Co pro tebe osobně znamená?

Samotné slovo svoboda mě napadlo okamžitě. Ani si nevybavuji, že bych uvažoval o něčem jiném. Pro mě je svoboda klíčovou hodnotou – podmínkou pro rozvoj a realizaci každého jedince. V širším smyslu je to i důležitý faktor pro hledání radosti a smyslu.
 

Jak tě napadlo spojit cyklistiku s takovým jedinečným poselstvím? Proč sis vybral právě kolo jako prostředek?

Zvažoval jsem i jiné způsoby dopravy, nakonec ale kolo představovalo ideální rovnováhu mezi fyzickou a časovou náročností. Celý projekt jsem se rozhodl pojmout nízkonákladově, abych ukázal, že podobné věci lze uskutečnit i bez drahého vybavení. Měl jsem obyčejné kolo, levné sportovní oblečení z Decathlonu, starý mobil chráněný Ikea sáčkem při dešti a nejlevnější možné ubytování – hlavně aby tam byla sprcha, postel a bylo to blízko trasy.
 

Jak dlouho jsi trasu plánoval? Co bylo třeba udělat pro úspěšnou realizaci?

Plánování úseků trasy jsem si opravdu užíval, takže jsem ani nevnímal, kolik času to zabralo. Do použitelné podoby jsem je dostal během tří víkendů. Nejdůležitější bylo udělat první reálné kroky – požádat o volné pátky, koupit držák na mobil, rezervovat první ubytování a jízdenku. Jakmile jsem vyjel na první etapu, projekt už se reálně rozběhl. 😊. 

Jak jsi vybíral jednotlivé úseky a co bylo klíčové při plánování trasy?

Po hrubém načrtnutí písmen jsem měl přibližný odhad celkové vzdálenosti. V roce je ale jen omezený počet víkendů s šancí na dobré počasí a k tomu i daný počet dní dovolené. Musel jsem proto zohlednit průměrnou rychlost, která je příjemná pro jízdu, a další faktory, aby cesta zůstala zábavná a zvládnutelná. Vytvořil jsem klasickou excelovskou tabulku, kde jsem jednotlivá písmena rozdělil do etap s rozumnou délkou i převýšením. 

Chtěl jsem, aby trasa vedla nejen přes velká města, ale také přes odlehlé oblasti, aby výsledný vzorek rozhovorů byl co nejpestřejší. Rád chodím pěšky po Česku, takže některé regiony už dobře znám, ale jiné pro mě byly zcela nové. Celá cesta pro mě byla zároveň skvělou příležitostí objevovat dosud neprozkoumaná místa. Každou etapu jsem plánoval tak, aby mi na jejím konci zbyl čas na prohlídku místních pamětihodností a nasátí atmosféry.. 
 

Nakonec jsem trasu rozvrhl na 36 dní rozdělených do etap. Zpravidla jsem vyrážel vlakem z Prahy ve čtvrtek nebo pátek ráno, během víkendu ujel 3–4 etapy a v neděli večer se vracel vlakem zpět. Velkou výhodou Česka je hustá železniční síť a časté spoje, kde přeprava kola většinou není problém.

Byl jsi připraven vyrazit za jakéhokoliv počasí?

Počítal jsem s tím, že mě párkrát zastihne déšť, což jsem bral jako součást výzvy – voda je pořád jen voda, a v létě to není tak nepříjemné. Větší obavy jsem měl z protivětru, který dokáže ubrat hodně sil. Připravil jsem si však plán s dostatečnými rezervami, včetně tří volných víkendů, abych mohl případné komplikace vyřešit a trasu dokončit podle plánu. Kvůli počasí jsem musel posunout nakonec jen jeden víkend, což považuji za úspěch. 

Druhé posunutí harmonogramu bylo způsobeno nepřímo počasím. V dešti jsem přijížděl k železničnímu přejezdu, zpomalil a zpevnil úchop řídítek, ale nečekal jsem, že kolo se zasekne v kolejích. V tu chvíli jsem letěl přes řídítka a tvrdě dopadl na silnici jako pytel mouky. 😄 Zkontroloval jsem, jestli jsem celý, a nevěřil, že nemám nic zlomeného. Odsunul jsem se mimo silnici a zjistil, že jsem si „jen“ pořádně narazil loket, odřel ruce a na boku se mi začínala rýsovat slušná modřina. Byl jsem asi v polovině etapy a pokusil se pokračovat, ale brzy jsem si uvědomil, že jsem v šoku a celý se třesu. Zamířil jsem tedy na nejbližší nádraží a etapu raději předčasně ukončil.

Vše ostatní probíhalo víceméně podle plánu a harmonogram nakonec vyšel přesně, jak jsem zamýšlel. Poslední část jsem stihl dokončit do posledního teplého letního víkendu. Poštěstilo se.

Co tě během cesty mile překvapilo?

Nejvíc mě překvapily proměny přírody během roku. Na začátku bylo cítit jaro ve vzduchu, stromy kvetly, objevily se vlčí máky a pampelišky. Postupně zrálo obilí a kukuřice, a ke konci léta byly stromy obsypané švestkami a jablky, zatímco probíhaly sklizně a blížilo se vinobraní. Tyto změny mě fascinovaly, a část té atmosféry se snad podařilo zachytit i na videu, které na webu mapasvobody.cz projíždí celou trasu během tří minut. 

Jak jsi zvládal fyzickou zátěž a technické problémy, které se během cesty objevily?

Fyzická náročnost byla asi největší výzvou. Nejsem velkým fanouškem šlapání do kopců, takže terénní profil a celkové převýšení každé etapy hrály zásadní roli. Celou trasu jsem navíc záměrně absolvoval na obyčejném 14 let starém crossovém kole, což znamenalo, že jsem se nadřel víc než na moderním kole. Občas mě dokonce do kopce předjížděl důchodce na špičkové silničce. Ale mým cílem bylo ukázat, že podobnou výzvu lze zvládnout i amatérsky a s minimálním rozpočtem. 

Před tímto projektem byla má nejdelší trasa Praha–Hradec Králové, což je přibližně 120 km po rovině. V rámci Mapy svobody jsem však denně ujel kolem 90 km s převýšením zhruba 1000 metrů, a to 3–4 dny za sebou. Fyzicky to bylo náročné, ale zároveň vyvážené tak, aby radost z jízdy převažovala nad bojem s kopci a větrem. Tohle asi většina lidí zná – šlapete na nejlehčí převod, jako Večerníček, už 20 minut do kopce. Jste zpocení, zadýchaní, ulepení, přehřátí, nohy vás pálí a všude kolem poletují mušky. Pak si na pár minut odpočinete při sjezdu dolů, ale i tak vás během dne čekají třeba tři podobné kopce. V těch chvílích jsem si zanadával. Pamatuju si, že když jsem dokončil poslední etapu a čekal na vlak, napadlo mě, že kdybych na začátku věděl, jak těžký boj s kopci mě čeká, možná bych do toho nešel. A to by byla chyba, protože bych se připravil o spoustu nezapomenutelných zážitků.

Za celou dobu jsem, skoro zázrakem, ani jednou nepíchnul. Zhruba ve třetině projektu se mi ale rozsypalo kolo. Ke standardním vrzavým zvukům se postupně přidaly praskavé, až nakonec pedály přestaly fungovat úplně. Mohl jsem šlapat dopředu i dozadu, a přesto zůstat na místě. Naštěstí se to nestalo přímo na trase, ale během firemního dobročinného cyklo výjezdu. Dokráčel jsem tedy s kolem k nejbližšímu vlaku a zamířil do servisu, kde museli kompletně vyměnit převody, šlapky i řetěz.

K mému překvapení jsem se dozvěděl, že tři převodové kotouče, které jsem měl vpředu, se už dávno nevyrábí. 😄 Kolo mi proto předělali na dvoukotoučový systém, což je prý dnes už také spíše rarita. I přes tyto komplikace se mi ale podařilo všechny etapy dokončit

Na cestě jsi s lidmi vedl rozhovory o svobodě. Jak ses rozhodoval, koho oslovit?

Výběr lidí byl převážně náhodný, ale snažil jsem se odhadnout, zda má dotyčný čas a prostor na krátký rozhovor. Nejjednodušší bylo oslovit někoho, kdo seděl nebo zrovna nikam nespěchal – takoví lidé byli přirozeně ochotnější. Když jsem jel na kole, měl jsem jen pár vteřin na to, abych vyhodnotil situaci a rozhodl se, zda má smysl oslovit cizího člověka a požádat ho o pár minut na zamyšlení nad abstraktním tématem, jako je svoboda. 

Jedním z mých osobních vedlejších cílů bylo překonávat nekomfortní situace. Pro introverta, jako jsem já, bylo oslovování naprosto cizích lidí značnou výzvou. 😄

Usiloval jsem o co největší rozmanitost mezi oslovenými, což se přirozeně povedlo. Věkový rozsah sahal od dětí na základní škole až po seniory. Mezi dotazovanými byl student, zemědělec, prodavač, podnikatel, důchodce, misionář, sportovec, rybář, umělec, vinař, motorkář, voják, úředník, rodič na mateřské, dělník nebo třeba tramp.

Na jaké otázky ses ptal a jaké byly reakce oslovených?

Ptal jsem se na pět hlavních otázek:

• Co Vás napadne jako první, když se řekne slovo svoboda?

• Cítíte se v dnešní době svobodně?

• Z hlediska svobody, jak jsme na tom dnes v porovnání se situací před 10 lety?

• Z hlediska svobody, jak na tom budeme za 10 let v porovnání s dnešním stavem?

• Kdybyste mohl/a změnit jednu věc ve společnosti, co by to bylo?

• Co Vám udělalo v poslední době největší radost?

Rozhovor odmítlo jen 5 lidí, obecně převládal spíše zájem se zapojit. Věřím, že k otevřenosti respondentů přispěl můj neutrální přístup – cílem bylo naslouchat názorům bez hodnocení nebo ovlivňování

Většina rozhovorů trvala 2–3 minuty, ale některé se příjemně protáhly. Zvlášť dojemné bylo setkání se staršími lidmi, kteří se rozzářili, když je někdo vyslechl a projevil o ně zájem. 😊.

Co tě na odpovědích lidí nejvíc překvapilo nebo zasáhlo? Máš nějaký moment, na který nikdy nezapomeneš?

Překvapilo mě, jak silně lidé vnímají závist jako problém, který by chtěli ve společnosti změnit. V paměti mi také utkvěli tři gymnazisté z Prachaticka, kteří od začátku komunikovali kultivovaně a originálně. Bylo jasné, že o věcech přemýšlejí a neopakují jen fráze z televize nebo hospody. Projevili kritické myšlení, otevřený pohled na svět, mladistvou energii, ale také smysl pro zodpovědnost, slušnost a respekt. Jejich přístup mě nabil pozitivní energií na dlouhou dobu. 

Naprosto nečekaná byla odpověď jednoho pána na otázku, co by ve společnosti změnil, kdyby měl možnost mávnout kouzelným proutkem. Úplně bez váhání řekl, že by takovou schopnost nechtěl, že by se jí bál, že to je příliš velká zodpovědnost a jeho představa dobra nemusí být v souladu s ostatními, takže by nechtěl svým rozhodnutím omezovat ostatní. 

Zaznamenal jsi během rozhovorů rozdíly v tom, jak svobodu vnímají různé generace nebo lidé z různých prostředí?

Prostředí nehrálo takovou roli, jak jsem čekal, ale věk byl zásadní. Střední generace často sváděla své neúspěchy na vnější faktory, jako je vláda nebo Evropská unie, zatímco mladí lidé zdůrazňovali odpovědnost za vlastní život a potřebu na sobě pracovat. 

Co pro tebe znamená svoboda ve spojení s prací? Myslíš, že svobodné pracovní prostředí je důležité pro spokojenost a výkon?

Určitě ano. Možnost svobodně si vybrat, čemu věnuješ třetinu svého všedního dne, výrazně zvyšuje šanci, že najdeš práci, která tě naplňuje a dává smysl. Taková práce pak často ani nepůsobí jako práce. Svoboda ale jde ruku v ruce s osobní odpovědností a potřebou neustále rozvíjet své dovednosti. 

Jak ti tvoje práce ve Spořce umožnila projekt realizovat? Bylo těžké skloubit ho s pracovním nasazením?

Potěšilo mě, že s realizací projektu nebyl žádný problém – naopak jsem se setkal s pozitivním přístupem. Flexibilita ve Spořce za mě funguje naprosto bezchybně. Pracuji jako datový specialista v tribu Customer Solutions, kde se věnuji především vývoji Tableau reportů a přípravě datových podkladů. 

I když cyklovíkendy nebyly odpočinkové, paradoxně mi často pomáhaly najít řešení problémů, na kterých jsem pracoval během týdne. Díky tomu mám pocit, že projekt měl nakonec pozitivní vliv na můj pracovní výkon

Jak reagovali kolegové a šéf, když se o tvém nápadu dozvěděli? Měl jsi od nich podporu?

Předem jsem o projektu moc nemluvil – byl jsem spíš tajnůstkář. Když jsem ho ale dokončil, reakce byly velmi pozitivní. V rámci podpory také chtěli, abychom spolu realizovali tento rozhovor. 😊

Zmínil jsi, že jste s týmem vyrazili na firemní dobročinný cyklovýlet. Jaká byla jeho atmosféra a jak to zapadalo do celého tvého projektu?

Tou dobročinnou akcí byla cyklojízda Prague Orbit, v rámci které se jede cca 80 km kolem Prahy. Atmosféra bývá hodně pohodová, ale nepostrádá zdravý výkonový podtón. Od svého cyklo projektu jsem si tedy jeden víkend „odpočinul” jinou cyklo akcí, ale samotné kolo to asi moc rozhodilo, protože se přesně v polovině polámalo, jak jsem zmiňoval.

Jaké hodnoty nebo zkušenosti z tohoto projektu bys chtěl přenést do svého pracovního života nebo sdílet s týmem?

Díky projektu jsem se naučil například pracovat s nejistotou, být v pohodě s dočasným diskomfortem a hledat řešení tam, kde se zdají věci komplikované. Tohle všechno se dá aplikovat v jakémkoli prostředí, včetně pracovního.

Co ti projekt dal po osobní stránce? Máš pocit, že tě to někam posunulo?

Dal mi parádní cyklistické opálení ve stylu „polomáčenka“. 😄 A kromě toho i lepší představu o názorech pestré škály lidí, se kterými sdílím tenhle kousek Evropy. Mezi nimi se stále najdou inspirativní duše. Posílilo to mé přesvědčení, že je na nás, jestli se budeme věnovat něčemu smysluplnému – ať už je to naše práce, záliby, rodina, komunita nebo samotná planeta.

Samotná cesta na kole po celém Česku byla řetězcem zážitků, na které budu rád vzpomínat. Pohledy na krásné hory, roviny protkané potoky a řekami, vesnice i další kulturní a přírodní prvky – to všechno má naživo pořád větší kouzlo než v televizi nebo mobilu. Alespoň zatím.

Plánuješ do budoucna další projekty podobného typu?

Od kola si teď chvilku rád odpočinu. 😄 Věnuju se hlavně hikingu a kdysi jsem si dal za cíl projít všechny červené turistické trasy v ČR, takže na tom dělám dlouhodobě. Nemá to ambice na podobné výstupy jako z Mapy svobody, ale spíš je to něco, co by mě mělo udržet aktivním minimálně do důchodu!

Co bys vzkázal lidem, kteří by se chtěli pustit do něčeho, co je mimo jejich komfortní zónu?

Celý projekt jsem od začátku viděl jako možnou inspiraci a pošťouchnutí pro všechny, kteří mají jakýkoliv svůj nápad, který jim dává smysl, ale mají třeba pochyby a možná zbytečně nadhodnocují důvody „proč ne“ na úkor důvodů „proč ano“.

Nečekejte, až budou perfektní podmínky někde v ideální budoucnosti, ale zkuste si poskládat minimální smysluplnou variantu, která bude „good enough“, identifikujte první potřebný krok a ten prostě udělejte. Věřím, že je lepší to zkusit a klidně třeba ve výsledku selhat, než to pak mít roky v hlavě jako nevyužitou příležitost.

Všem takovým držím palce, stojí to za to. Vždycky mě u toho napadne motto Nelsona Mandely – „It always seems impossible, until it’s done“.