Bezpečnost se nedá utáhnout na maximum
Jiří se na téma kyberbezpečnosti dívá sociotechnicky: technologie ovlivňuje způsob práce lidí a ti zase určují, jak se technologie používá. Klíčová myšlenka je, že ani jeden z těchto systémů nelze navrhovat izolovaně, protože změna v jednom vždy ovlivní druhý.
Bezpečnost proto podle něj nelze řešit jen přidáváním dalších omezení. Vedle důvěrnosti a integrity je součástí známé CIA triády také dostupnost. A tu nevnímá jen jako to, zda je systém online, ale i jako schopnost aplikaci dlouhodobě provozovat, aktualizovat a spravovat.
„Bezpečnost přináší spoustu práce a omezení. Když ale systém utáhnete tak, že se nedá rozumně používat nebo provozovat, problém jste nevyřešili. Je potřeba hledat kompromis mezi tím, co je bezpečné, a tím, co je ještě udržitelné pro lidi, kteří se o systém starají.“
Čas na reakci se zkracuje
Hledání této rovnováhy komplikuje rychlost, s jakou dnes vznikají nové hrozby. Jiří upozorňuje, že se u některých zranitelností zkrátil čas mezi jejich zveřejněním a vznikem použitelného exploitu z měsíců na hodiny. AI navíc snižuje znalostní bariéru a umožňuje i méně zkušeným útočníkům rychleji vylepšovat vlastní nástroje.
„Dřív jste si u některých zranitelností mohli říct, že jejich zneužití zvládne jen velmi zkušený tým. Dnes už na to nejde tolik spoléhat. AI může útok výrazně urychlit a obrana se tomu musí přizpůsobit.“
Rychlejší reakce ale znamená častější aktualizace a zásahy do provozu. Ty se musí vejít do běžného fungování týmů i aplikací. Pokud by každá nová hrozba znamenala noční odstávku a mimořádný zásah, dlouhodobě by takový režim nebyl udržitelný.
Bezpečnost je o vrstvách
Právě kontejnerové prostředí, kterým se Jiří zabývá, ukazuje, jak lze ochranu skládat z více úrovní, a to jednoduchým deklarativním způsobem. Kontejnery pomáhají aplikace do jisté míry vzájemně izolovat a umožňují omezit jejich oprávnění, povolit jen potřebné systémové operace nebo zakázat zápis mimo předem určená místa. Když jedna vrstva selže, další může pokus o útok zastavit nebo alespoň odhalit.
„Bezpečnost vždycky byla o vrstvách. Nemůžete spoléhat na jednu ochranu, protože jakmile v ní vznikne díra, nemáte nic. Smyslem je, aby další vrstva problém zachytila.“
Přísnější nastavení ale zároveň komplikuje testování, řešení incidentů nebo práci s diagnostickými nástroji, jelikož často znemožňuje přímý zásah. I nástroj, jenž vývojáři pomáhá rychle odstranit chybu, může rozšířit prostor, který je možné zneužít.
Podobný paradox se týká i některých bezpečnostních nástrojů. Aby mohly systém účinně monitorovat a vhodně zasahovat, potřebují často poměrně široká oprávnění. Pokud se ale podaří kompromitovat právě takový nástroj, může se z výhody stát riziko. I proto Jiří dodává, že je nutné přemýšlet nad tím, „kdo hlídá hlídače“.
Hledáme další nové talenty!
Standardy musí fungovat i v praxi
Za vhodný přístup Jiří považuje pevnější standardizaci a omezení výjimek. Právě výjimky vnímá jako častý nárůst komplexity pro provoz a správu platforem, jelikož výjimka typicky znamená odklon od standardní správy a je potřeba na ni při změnových aktivitách myslet, což mnohdy zvyšuje komplexnost, ale i délku trvání zásahu. Samotný standard na papíře však bezpečnost nezajistí. Musí být technicky vynutitelný, dostatečně přísný a zároveň realistický pro různé typy aplikací. Příliš volná pravidla vytvoří jen zdání bezpečí, příliš tvrdá zase mohou zbytečně komplikovat provoz a tím i zpomalit reakci na hrozby.
Právě tady se technická část znovu potkává s lidskou. Stejně podstatná je podle Jiřího komunikace a vzdělávání. Ze sociotechnického pohledu nelze bezpečnostní opatření navrhovat pouze z technické perspektivy. Lidé, kteří s technologiemi pracují, by měli být do jejich tvorby zapojeni alespoň v roli konzultantů, protože právě jejich zkušenosti a pracovní postupy významně ovlivňují efektivitu i skutečné dodržování navržených pravidel.
„Je to nekonečný proces ladění. Pravidla je potřeba utahovat, někdy zase rozvolnit, ale hlavně i vysvětlovat. Technologie, procesy a lidé jsou v bezpečnosti tak propojeni, že jednu část nejde řešit bez těch ostatních.“
